Emolife.cz

Teplé paprsky  odpoledního sluníčka dopadaly oknem do malého nemocničníhopokoje. Jen čtyři zdi, okno, dveře, postel skříň a malý stolek. Tady sečas neměří na hodiny a minuty, ale na kapky infuzí, krevních konzerv aslz. Na posteli ležela dívka, která doufala v zázrak. Nikdy nepřestalavěřit, že se uzdraví. Nikdy neplakala pro ztracené kaštanové vlasy.Nikdy se nepoddala bolesti. Pořád věřila v zázrak.

Nikdy mu neměla zazlé, že od ní odešel, když se dozvěděl o její nemoci. Jen toužila potom ho spatřit. Věděla, že umírá, ale přesto věřila, že se stanezázrak. Upřeně hleděla na kapky infuzí, které jedna po druhé proudilydo jejích žil. Doufala, že přijde. Tak moc si to přála. Najednou cítilaněčí přítomnost.

Otevřela oči a viděla Ji tam stát. Srdce se jízachvělo. "Ještě ne! On přijde" smlouvala s ní. Nepřestávala věřit. "Jepozdě musíme jít…….." řekla dívce a natáhla k ní ruku. Ta se naposledzadívala na dveře pokoje a odevzdaně uchopila tu chladnou bílou ručku.Zadívala se do těch nádherných očí. Jediná slza a už nic víc. Posledníkapka odměřila její život. Už se nikdy nedozví, že stál za dveřmijejího pokoje. Strach z toho , že jí zlomil srdce, mu nedovolilvstoupit. Možná by vešel, kdyby věděl, že ona ho pořád miluje a že zatěmi dveřmi umírá………