Emolife.cz

jeho milovaná

Napsal Jana

2009-05-28 16:41:42

Sedí. Sedí na židli ve svém pokoji. Sedí a pláče. Hlavou mu běží vzpomínky na ni. Byla tak krásná. To mu snad Bůh záviděl, že si ji vzal k sobě? K čertu! Vstane a vezme do ruky její fotku. Je to to jediné, co mu po ní zůstalo. Má jen vzpomínky a jednu jedinou její fotku. Zadívá se na ni. Pomyslí si: Ach, ty krásné dlouhé blonďaté vlasy. Jak byly hebké. Její oči. Tak modré jako hluboký oceán, jako oceán plný tajemství. Pokaždé, když se na mě podívaly, jako by mi chtěly něco sdělit. Já vím, co mi chtěly říct! Věděly, že se jednou nadobro zavřou a že to bude brzy! Věděly, že je ta proklatá nemoc jednou pohltí!

Rozláče se ještě víc. Z jeho čokoládově hnědých očí se řinou slzy jako hráchy. Řítí se na tu fotku, jako by chtěly být originálu co nejblíže. On má sto chutí spáchat sebevraždu.

Jde do kuchyně. Vytáhne nůž, nástroj, který možná ukončí všechno to trápení. Sedne si na židli a skloní se nad svá zápěstí ležíci pozvolně na kolenou. Černé vlasy spadajcí do jeho očí mu lemují obličej. Jedinkrát se řízne...a bude po všem...možná.

Užuž nůž přkládal ke svému pravému zápěstí. Užuž se po něm málem projelo ostří, když vtom prošla oknem dovnitř místnosti záře. V pokoji se objevila osoba. Co osoba, byl to anděl! Anděl, který vypadal přesně tak, jako podobizna na fotce, kterou on ještě před chvílí svíral. Co to? To snad není pravda! On se vmžiku vztyčí ze židle, nůž padá na zem. Jeho milá se vrátila! Její dlaně se svírají kolem jeho ramen. Pevně je drží.